Skip to main content

Historie Podzámecké zahrady

Podzámecká zahrada byla založena v roce 1509 a během několika století se rozšířila do impozantní rozlohy 53 hektarů. Od počátku se měnil její obsah i vzhled. Ze zelinářské a ovocnářské zahrady byla v 17. století přebudována na zahradu barokní. V 19. století se proměnila na stylový krajinářský park a dnes je zde vysázeno přes 200 druhů vzácných stromů z různých částí Evropy, Ameriky i Asie.

 

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesance, kdy za episkopátů olomouckých biskupů Stanislava Thurza a později Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková zahrada, ale také menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Slavné období rozkvětu a postupného rozšiřování zahrady nastalo až s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla z Lichtensteinu-Castelcorna na biskupský stolec ve druhé polovině 17. století. Nový biskup přišel do města silně poznamenaného třicetiletou válkou, přesto se vedle mnoha dalších rozsáhlých stavebních akcí soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad – Libosadu (Květné zahrady) a Podzámecké zahrady.

Rok 1777 znamenal pro olomouckou arcidiecézi vrcholný okamžik. Biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství a prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo-Waldsee. Do kroměřížského prostředí vstoupil především originální proměnou Podzámecké zahrady, v níž se promítla kombinace formálního rokokového parteru s přírodně komponovaným parkem a s množstvím kuriózních stavebních doplňků, ať již v řeckém, čínském, tureckém, tichomořském či jiném stylu. Nová zahrada vznikala přibližně 10 let (1790–1800).

Nejradikálnější přestavba Podzámeckou zahradu čekala v první třetině 19. století po příchodu nového arcibiskupa Ferdinanda Maria Chotka, který společně s architektem Antonem Archem připravil koncept proměny sentimentální zahrady v romantický park v duchu idejí německého knížete Hermanna von Pücklera. Chotek se však vyznění své představy nedožil, a protože v sotva započatém díle pokračoval jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau-Beckh, projevily se v Podzámecké zahradě dva významné dobové proudy – romantický vztah k přírodě projevující se v parkové koncepci a Archeho neoklasicistní antikizující stavby.

Druhá polovina 19. století znamenala pro Podzámeckou zahradu období několika posledních drobnějších úprav. Za nejzdařilejší z nich lze považovat přestavbu zámeckého portiku a vybudování nového monumentálního schodiště, které slouží jako druhý vstup do Podzámecké zahrady i v současnosti.