Podzámecká zahrada

Podzámecká zahrada byla založena v roce 1509 a během několika století rozšířena do impozantní rozlohy 64 hektarů. Od počátku se měnil její obsah i vzhled. Ze zelinářské a ovocnářské zahrady byla v 17. století přebudována na zahradu barokní. V 19. století na stylový krajinářský park a dnes je zde vysázeno přes 200 druhů vzácných stromů z různých částí Evropy, Ameriky i Asie.

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesance, kdy za episkopátů olomouckých biskupů Stanislava Thurza a později Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková zahrada, ale také menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Slavné období rozkvětu a postupného rozšiřování zahrady nastalo až s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla z Lichtensteinu-Castelkorna na biskupský stolec v druhé polovině 17. století. Nový biskup přišel do města silně poznamenaného třicetiletou válkou, přesto se vedle mnoha dalších rozsáhlých stavebních akcí soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad - Libosadu (Květné zahrady) a Podzámecké zahrady.

Rok 1777 znamenal pro olomouckou arcidiecézi vrcholný okamžik. Biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství a prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo-Waldsee. Do kroměřížského prostředí vstoupil především originální proměnou Podzámecké zahrady, v níž se promítla kombinace formálního rokokového parteru s přírodně komponovaným parkem a s množstvím kuriozních stavebních doplňků, ať již v řeckém, čínském, tureckém, tichomořském či jiném stylu. Nová zahrada vznikala přibližně 10 let (1790–1800).

Nejradikálnější přestavba Podzámeckou zahradu čekala v první třetině 19. století po příchodu nového arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka, který společně s architektem Antonem Archem připravil koncept proměny sentimentální zahrady v romantický park v duchu idejí německého knížete Hermanna von Pücklera. Chotek se však vyznění své představy nedožil, a protože v sotva započatém díle pokračoval jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau-Beckh, projevily se v Podzámecké zahradě dva významné dobové proudy – romantický vztah k přírodě projevující se v parkové koncepci a Archeho neoklasicistní antikizující stavby.

Druhá polovina 19. století znamenala pro Podzámeckou zahradu období několika posledních drobnějších úprav. Za nejzdařilejší z nich lze považovat přestavbu zámeckého portiku a vybudování nového monumentálního schodiště, které slouží jako druhý vstup do Podzámecké zahrady i v současnosti.