Arcibiskupský zámek Kroměříž, Knihovna Kroměřížska – p.o., Město Kroměříž, Klub UNESCO Kroměříž
pod záštitou starosty města Kroměříže vyhlašuje vítěze amatérské soutěže v oboru literárních prací a fotografií.
Kroměříž – místo setkávání
Vítězům srdečně blahopřejeme.
v kategorii poezie: Svatava Mášová
v kategorii prózy: Linda Sigmundová
v kategorii fotografie: Tereza Kovaříková
Literární soutěž k významným výročím města v roce 2023
Autorka básně Svatava Mášová
Motto: Na každém místě v Kroměříži se můžeme setkat s poezií. Stačí jen otevřít oči, dívat se a vnímat.
Hlavní náměstí
(Kdysi Hrubý rynek, později Stalinovo, nyní Velké náměstí)
Kdyby tak náměstí umělo vyprávět…
Všechny ty staré domy
a probuzené stromy…
I kašna plná hudby
krásná na svůj věk
prý pamatuje řadu uplynulých let
a fábory a hesla, řečníky, průvody
roky, jež odletěly s šedými holuby
Jdu sama v zamyšlení tichým podloubím
zákoutím klidných dnů
v nichž měkce spočinu
Nemám už sílu žádnou bitvu vést
Poslouchám ozvěnu
svých vlastních skromných cest
Pak pozpátku si pustím film
oživlých vzpomínek…
Jsou krásné, ba i kruté
Snad proměním je v lék
Autorka prózy Linda Sigmundová
Čarokrásná setkání v kouzelné Podzámecké zahradě
Malá holčička si to ťape po honosných sálech kroměřížského zámku. Všude kolem je chaos. Lidé běhají, pokřikují na sebe, občas v řeči, které holčička nerozumí. Jsou tu světla, kamery, kabely k přístrojům, na chodbě posedávají lidé, co vypadají jako princové a princezny. Holčička také vypadá jako malá princeznička. Má na sobě krásné oranžové šatičky s bílou zástěrkou. Do dlouhých vlasů jí vetkali stuhu. Naštěstí. Ještě s hrůzou vzpomíná na bílou paruku, kterou jí včera nasadili na hlavu. Sponky ji bodaly do hlavy, kudlily vlasy a kůže pod parukou svědila a pálila z nezvyklého horka. Vždyť nemá ráda v zimě ani čepičku –a najednou taková hrůza umělá, těžká! Cítila škodolibé zadostiučinění, když „pachatele tohoto zločinu“ režisér lidově řečeno sprdl a paruka musela dolů…Holčička si pamatuje, jak se šla pochlubit do školky svými filmovými šaty. Všichni chtěli vidět hlavně to vycpané kolo, které měla kolem pasu, aby sukně šatů vytvářela zvon. A taky jejich roztočenou sukni – protože takovou tu nikdo nemá! Jak byla ráda, že nemusí do školky chvíli chodit, protože dělá komparz nějakému Amadeovi! Ona by řekla Amadeusovi. Vždyť je ještě malá…Teď prochází opuštěnými chodbami, opatrně slézá velké kamenné schody. Na schodiště hluk z patra doléhá jako šumění ptačích křídel nebo bublající voda lidského potůčku. Schody jsou pro ni obrovské a připadá si jak královna, když po nich sestupuje. V Sala terreně se chvíli zastaví. Při prohlídce zámku, kde byla s rodiči, jim tehdy tento prostor neukazovali. A přitom je tak fascinující! Panuje tu přítmí a vystupují z něj podivné obličeje. Stíny zde rozehrávají svou podivnou fantaskní hru. Děvčátku pracuje fantazie naplno. Rázem má hlavu plnou příběhů – a z toho už nevyroste. Poté co se nabaží kouzelného zámeckého zákoutí, stačí udělat pár kroků – a vstupuje do nádherné zámecké zahrady. Je sama samotinká, ale nebojí se. Miluje toto místo. Svěží zeleň, sluníčko, nedaleko se prochází páv a další někde v dálce křičí. Záhony hrají všemi barvami. Kdyby mohla, vydala by se dál Podzámeckou zahradou. Smála by se opičkám, zvláště pak kouskům ukřičeného paviána. Vždycky se na setkání s ním hodně těší…(Když byla ještě o ždibínek menší, vzala s sebou na procházku do Podzámky mastičku, kterou maminka mazala zadeček těžce postiženému bráškovi, aby ho nebolel. U klece s paviánem pak mastičku vylovila z kapsičky a požádala maminku – „natři zadeček té opičce, podívej, jak ho má červený!“) Dívala by se na kačenky, jak kolem sebe vesele stříkají vodu. Jako snad každé dítě by radostně běžela pozdravit „srnečky“. Vydržela by na ně hledět hodiny. Nejraději bys sebou nesla nůši laskomin, aby je mohla i nakrmit. Ale ví, že nesmí, protože by je pak mohla bolet bříška. Chvíli by se posadila na břehu potůčku a pozorovala by vodu zpěněnou nárazy do kamenů. V tom tichém zpěvu vody je něco kouzelného, uklidňujícího. Určitě sem chodí odpočívati víly. Nakonec by se dostala až k umělé zřícenině a starým klecím. Že je umělá, tehdy nevěděla. V její fantazii zde určitě stál tajemný hrad, kde zlý čaroděj věznil princeznu. A hrad padl pod ranami meče statečného prince, který přijel z lásky princeznu zachránit. Toto místo je zvláštně tiché a temné. Sochy obrostlé mechem připomínají zkamenělé lidi. Třeba to jsou princové, kteří v boji s čarodějem neuspěli… Když tudy prochází, má v zádech lehké mrazení. Opuštěné klece také lákají její fantazii. Co tu asi žila za zvířata? V tak malých klecích? A proč už tu nejsou? Neubližovali jim? Již tehdy se zvířaty soucítila. Jak jim asi bylo na takovém temném studeném místě, na malém prostoru – a ještě pod hradem zlého kouzelníka! Třeba je to on zde uvěznil a princ je osvobodil spolu s princeznou. Ráda by vyšla zpět do slunce, kde bzučí včely, opylující tu barevnou nádheru kolem.
Ale protože je holčička malá, tak daleko do zahrady sama nesmí. Má namířeno jinam. Nedaleko zámku je za křovím schovaná stařičká kašna. Zdá se ošuntělá, žízní po vodě. Její kamenná ústa jsou vyschlá…Holčička opatrně po bříšku vleze do kašny, ta sice není hluboká, ale pro tak malé děvče v těžkých šatech to není jednoduchý sestup. Hlavně šatičky neroztrhnout, nabádala ji paní, která pro ni tyto šaty vybírala. Jo, to ještě chuděra netušila, že dávat téhle děvčici šatičky s bílou zástěrkou není dobrý nápad. Po výletech do kašny se bílá zástěrka změnila v černou…Naštěstí se jí vyhnula nehoda v podobě rozpuštěné zmrzliny, kterážto postihla některé jiné krásné šaty poté, co jeden hodný člen štábu vzal všechny malé princezny a prince na zmrzlinu… Oj, ten si pak od režiséra vyslechl kázání a kostymérky měly co dělat! V kašně je holčiččin vlastní svět. Nikdo sem nechodí, nedoléhá sem hluk ze zámku. Stará kašna nikoho nezajímá. Zde holčička rozloží skicáky a pastelky a pustí se do malování. Přestane vnímat svět. Příběhy ožívají na papíře. Všechna setkání dnešního dne v jednom balíčku: s filmovým světem, který jí připadá děsně cizí. Blízká setkání se zvířátky a přírodou v Podzámce. Setkání s tajemnou honosnou krásou starobylého zámku. Všechno jsou to setkání podněcující její bujnou fantazii, tvarují její myšlenky. Maluje a maluje a přitom vymýšlí příběhy, jež provázejí její kresby. Neexistuje čas, neexistuje Amadeus. Zatím. Z kreslení ji vyruší volání. Hledají ji. Začíná se zase filmovat. Otráveně schová skicák s pastelkami do tašky a neochotně se vyšplhá přes kamenný obrubník kašny. Zástěrce přibude pár čmouh. Proplete se Sala terrenou, vyběhne schody. To kouzlo je pryč. Čeká na ni sála setkání se světem filmu. Zase jí budou říkat – „teď se budeš honit, musíš se nahlas smát “,„jak se otevřou dveře, začneš tleskat“, a podobné podivné věci. Holčičku nebaví dělat, co jí řeknou, ale prý to tak potřebují, tak se snaží. Ovšem při první příležitosti se někam zašije. Nemá ráda kolem sebe tolik lidí. Oč líp je jí v zastrčené kašně! A tak se občas objeví na záběru tam, kde by ji nikdo nečekal. Inu, to je to kouzlo nestylizovaného okamžiku. Pak jednoho dne všechno skončí a ona se musí vrátit do školky. Ke své velké nelibosti. Radši by si v kašně kreslila. Ovšem na tato podivuhodná dětská setkání nikdy nezapomene. A bude si je připomínat vždy, když navštíví kroměřížský zámek a kouzelnou Podzámeckou zahradu. Protože tato místa umí učarovat v každém věku. Z malé holčičky je dospělá žena, ale příběhy si nosí v sobě, rodí se stále nové a nové. Podzámku a její kouzlo vnímá jinýma očima. Pořád je co objevovat – i po tolika letech. Kašna uhasila svou žízeň, konečně se naplnila vodou. Že se, chudera, načekala! Už si k ní nacházejí cestu, protože voda s sebou nese život. Vidí, jak kolem kašny skotačí děti, výskají a stříkají na sebe vodu. Opodál stojí rodiče, ještě mladí a zamilovaní, tulí se k sobě a jejich oči při pohledu na ratolesti září. Kolem procházejí dvě babičky, jedna se ztěžka opírá o hůlku. Sem tam některá z nich ukáže prstem, na to, co ji zaujalo. Obdivují zdejší krásu, spatřují ji i v maličkostech, detailech. Páv vidí obecenstvo a jde se chlubit. Rozevře pestrý ocas do vějíře a spokojeně se natřásá, když ho všichni nahlas chválí. Je to prostě švihák. Švihák Podzámecký. Po trávníku se batolí kachna a za ní několik kachňátek. Něco jim vypráví. Možná pohádku o zlém čaroději z nedaleké zříceniny? Kdo ví… Na lavičce sedí studentka a učí se. I setkávání se vzděláním ke Kroměříži patří. Vždyť je tu tolik škol! Tamhle poskakují dva výrostci a při chůzi si nohama nadhazují malý míček. Mají dobrou náladu, smějí se. Kroměříž je město setkávání, má k tomu spoustu zajímavých míst. Jedním takovým kouzelným místem je Podzámecká zahrada. Opravdu. Kdo nevěří, ať se tam jde podívat. Určitě se tam bude rád vracet. Tady pohádky ožívají…
Autorka vítězné fotografie Tereza Kovaříková
